Tentokrát malá pripomienka z tlače – krátke zamyslenie nad rozdielnymi prístupmi k monitoringu bariér…

Červená, oranžová, zelená… ale čo vám to povie?

To sa pýtajú členovia združenia go-ok Ivan Páleník a Miroslav Zeman. Na Slovensku vznikla zaujímavá myšlienka odlišného prístupu k mapovaniu bezbariérovosti verejného priestoru, ktorá popiera všetky zažité spôsoby. Akékoľvek hodnotenie, aj to najbežnejšie, ktoré kopíruje farby semaforu, je podľa nich zradné. Obaja páni preto majú na vlastnej koži odžité argumenty. Ako by mala vyzerať ideálna mapa bezbariérového prístupu? Ako sa vyvíja situácia ľudí s postihnutím na Slovensku? A ako sa dozvedieť o tom, kde sa dá v meste skutočne dobre zaparkovať na vyhradených miestach pre vozíčkára?

 Ivan Páleník – vozíčkář, zakladatel dříve diskusního fóra, dnes portálu www.handicap.sk, zakladatel a statutární zástupce sdružení go-ok. Pracuje na rektorátě Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Sdružení go-ok přímo spolupracuje s Fakultou architektury STU.

Profilová foto ZemanMiroslav Zeman – Spoluzakladatel sdružení go-ok, má za sebou dlouhé působení ve firmě Medicco, v současnosti ředitel slovenské firmy LETMO, která se zabývá distribucí kompenzačních pomůcek.

Co vás vedlo k tomu vymyslet projekt Monitoring prístupnosti go-ok?

M: Ptali jsme se: „Jestli se mají vydávat nemalé peníze na mapování bezbariérovosti, proč to neudělat skutečně systematicky a logicky?“ Současný systém barevných ikon je velice zrádný. Ano, na první pohled je jednoduchý, intuitivní, změřitelný, ale ve výsledku je úplně k ničemu.

I: Vycházíme z toho, že nikdo nemá právo říct: toto je nepřístupný objekt, toto naopak plně přístupná budova. Každý hendikepovaný člověk, dokonce i každý vozíčkář zvládne překonat jiné bariéry. I mně se stalo několikrát, že jsem špatně doporučil bezbariérovou restauraci lidem, kteří se na mě obrátili jako na kolegu na vozíku. Já jsem si zkrátka malého schodku nevšiml, překonal jsem ho velmi snadno. Pro zmíněného návštěvníka to byl ale problém a dovnitř se nedostal. Proto každé takové hodnocení nutně znamená neobjektivní posouzení.

Ke každé ikoně je ale vždycky legenda. Červený bod znamená úzké dveře, schody v budově, nevyhovující toalety…

M: Ano, ale pro koho vlastně tato legenda je? Když jsme zakládali Medicco, tak jsme den co den prodávali aktivní vozíky a řešili požadavek zákazníků: „Hlavně se potřebuju vejít do šedesátek.“ Takže spousta lidí už jezdí na vozících, které nemají s takto úzkými dveřmi problém. Jenže nejčastější způsob mapování je opět z aktivního života vyřazuje tím, že budovám s užšími dveřmi dává červenou značku. Budova je nepřístupná, a nikdo už neví proč. Jestli je v ní dvacet schodů anebo jen dveře šedesátky. Zkrátka se už do ní člověk na vozíku nebo s berlemi nevydá, i když by se do ní mohl dostat bez problému.

I: Dokonce ani obecně vžitá představa o tom, že téměř všude se dostane člověk o berlích, hůř je na tom vozíčkář sedící na mechanickém vozíku a nejhůř pak uživatel elektrického vozíku, je mylná. Pokud je někde kluzký povrch a zaprší, neujde člověk o berlích ani krok. Výkonný električák může mít s menším schodkem menší problém než člověk na mechanice.

Co navrhujete vy? Jak funguje systém Mapování prístupnosti go-ok?

M: Navrhli jsme a nyní dokončujeme aplikaci pro chytré telefony, která toto mapování a výpis parametrů umožňuje přímo v terénu.

I: Je založený na popisu, ne na hodnocení. Každý objekt je dokonale popsaný – okolí, vstup, výška rampy, délka rampy, způsob otvírání dveří, výška případných schůdků, prahy, druh povrchu, šířka dveří, dlažba, toaleta – umístění a prostor, vybavení, automat a jeho výška umístění atd. Uživatel si pak jen zadá svoje parametry (například mám vozík, který se vleze do šedesát centimetrů širokých dveří, překonám schod vysoký x centimetrů) a aplikace mu ukáže seznam institucí, které jsou v jeho dosahu a přímo jemu přístupné.

Tištěné mapy = vyhozené peníze

Co vás vlastně k takovému uvažování o mapování přístupnosti inspirovalo?

To je jistě cesta pro lidi, kteří takový telefon vlastní. Jak se díváte na klasické tištěné mapy bezbariérovosti měst?

M: Víte, ona už ta mapa, když se ještě v tiskárně tiskne, je zastaralá. Podmínky se rychle mění. Navíc každé město, každá městská část si tyto projekty na vydávání map realizují na vlastní pěst. Když se chci například pohybovat po Praze, vím já, kde začíná městská část Praha 6 a kde už je Praha 5? Můžu já po kapse nosit 20 map, když se chci projít městem? Měli bychom přestat nesmyslně tisknout a začít uvažovat systematicky. Jinak je to bohapusté mrhání penězi.

I: Co se týče chytrých telefonů, nemyslím si, že by to byl problém. Dobře to ilustruje naše zkušenost. Když jsme před dvěma roky startovali projekt, zamýšleli jsme se, kde seženeme sponzora, který koupí mapujícím právě tuto techniku. Jenže dnes už to není potřeba. Na trhu skoro jiný než chytrý telefon není. Časem to bude standard.

Co vás vlastně k takovému uvažování o mapování přístupnosti inspirovalo?

I: Už jsem to zmínil – dotazy jiných vozíčkářů, do jaké restaurace se v Bratislavě dostanou. Já jim v tu chvíli vlastně nemohl poradit, i když takových podniků znám hodně, protože nevím, co jsou schopní zvládnout a co ne. No a jednoho dne se to stalo i mně samému. Byl jsem v neznámém městě. Měl jsem hlad, potřeboval jsem jít na toaletu a chtěl jsem zaparkovat v suchu, protože strašně pršelo. Začal jsem přemýšlet o tom, proč neexistuje nějaká mobilní aplikace, ve které bych si definoval parametry já sám. Zadal bych si, co jsem schopný překonat, že mám vozík, který se do šedesátek vleze, a ta aplikace by mi nějakou vhodnou restauraci v blízkosti určila. Na tomto jsme aplikaci postavili. Každý si může dotaz specifikovat dle svých požadavků. Informace jsou doplněné fotkami, videem, virtuální prohlídkou. Podrobný popis mi i umožňuje navíc se na návštěvu připravit. Půjdu tam třeba s Mirkem, který mi pomůže do jednoho schodku, o kterém díky aplikaci vím. V okamžiku, když bych tam šel sám, tak mi nemá kdo pomoct, budu do schodku narážet jak moucha do skla.

M: Mně vadí ještě jedna věc. V současnosti se mapuje hodně, píší se všemožné projekty za mnoho peněz. Je velmi jednoduché říct:

Do roka zmapujeme 150 objektů a dáme jim barvičku.

Sice to nedává smysl, ale bude to mít barvičku… Nevím, jestli je cílem fajfka v položce projektu, ale realita a pomoc hendikepovaným to není. Pojďme dělat něco, co bude mít opravdu univerzální použití pro všechny.

Na první pohled se zdá, že jde vlastně o to zmapovat stav a není se třeba soustředit na bezbariérovou vyhlášku.

M: Naopak. Ty procesy musí fungovat souběžně. Nicméně víme, že situace v bezbariérovém přístupu na Slovensku je vlastně tak špatná, že mapa podle semaforu by musela být buď prázdná, anebo červená. Náměstí v Banské Bystrici, v Bratislavě… to jsou všechno staré budovy. Opusťme tedy svět fantazie, kde jsou všechny budovy přísně dle norem, a popišme objekt co nejpřesněji.

I: Působím na vysoké škole technické ve spolupráci s na Fakultou architektury, kde jsem oslovoval odborníky na bezbariérovost. Ze začátku i oni deklarovali, že normy jsou dobře nastavené, že pokud je aplikujeme v praxi, bude vše v pořádku. Nezpochybňujeme tento fakt, ale mělo by se nadto ještě usilovat paralelně o kvalitní popis, protože tak můžeme předejít velkým průšvihům. Co když se někdo ocitne v zahraničí, kde si rezervoval hotel s bezbariérovým pokojem, který je ale v prvním patře bez výtahu? To totiž občas zapomínají hoteliéři v katalozích zmínit.

Mapujeme vyhrazená parkoviště

Jak chcete dále postupovat? Jak chcete přesvědčit lidi, že váš systém mapování je logičtější a univerzálnější?

M: Zjišťujeme, že to nemá smysl vlastními silami, potřebujeme pomoc druhých. Systém teď funguje správně, ale máme rezervy v rychlosti a v systému zadávání parametrů. To musíme ještě vyladit a zároveň vymyslet motivaci pro mapující. Musíme být přitažliví, využívat principy soutěže, hravosti lidí…

I: Máme projekt na mapování vyhrazených parkovišť, kde bychom si mohli vyzkoušet, jak lidi reagují, jak zvládají mapování.

Takže se jedná o dílčí mapování, o mapování jednoho typu objektů?

I: Ano, vždycky se to dá integrovat do univerzálního systému. Mapování parkovišť se však o dost snáze komunikuje. Když před uživatele postavíte mapu celého Slovenska, může jim to připadat jako nadlidský úkol. Nemluvě o ambici stát se světovou aplikací, protože systém běží na Google mapách. Je dobré, když na mapě zmapované objekty přibývají a když je patrno, že aplikace žije. Proto jsme se rozhodli vyzvat nejdříve k popisování parkovišť.

Co obnáší takové zmapování místa?

M: Člověk si už nyní může stáhnout aplikaci do svého mobilu iPhonu. Jednoduše parkovací místo vyfotí, napíše kolik je vyhrazených ploch, okomentuje přístupnost a je to. Zkoušíme takto, co lidi ještě baví a co už je na ně moc.

No, ona některá vyhrazená místa skýtají řadu trpce úsměvných řešení. Takže takový monitoring s fotkou skutečně pomůže od nemilého překvapení.

http://lol.go-ok.eu

I: To rozhodně ano. Však jsme i na základě zážitků z mapování založili kategorii stránek s názvem LOL objekty, kde se snažíme zveřejňovat absurdity v bezbariérovém řešení. Přemýšleli jsme i tak, že by taková aktivita mohla být tahačem pro lidi i pro veřejnost. Že si třeba začnou víc všímat těchto věcí.

Když bychom se zaměřili na život na Slovensku obecně – v porovnání s Českou republikou ještě máte kus cesty před sebou. Zprávy o aktivitách hendikepovaných k nám docházejí jen sporadicky…

I: Je to pravda. Vy máte chuť jít do ulic. To u nás neexistuje. Najdou se dva tři lidé, zamávají mávátky, ale to je vše. U nás se za bezbariérovost, za systém příspěvků, za integraci nebojuje. Aktivismus, aktivní upozorňování na problémy, to Slováci nedělají.

A vy vidíte cestu, jak je k tomu povzbudit, právě v mapování terénu? Pak už jim přece nebude nic bránit vydat se ven, žít aktivně.

I: Možná bych se vrátil na úplný začátek – proč vznikl můj první projekt on-line diskusní fórum handicap.sk. Myslel jsem si, že se najdou lidé, kteří si navzájem pomůžou, a najdou se i odborníci, fyzioterapeuti, ochotní poradit. Jenže tito dobrovolníci po čase odešli, nedostávali totiž otázky! Komunita postižených je stejná jako komunita Slováků. Pokud se zrovna nejedná o vraždu nebo nějaký skandál, tak se sami ničemu nevěnují. Když jsem se snažil diskuzi udržovat, tak se to obrátilo proti mně. Přestal jsem do komunikace vstupovat a komunita utichla úplně.

V současnosti na stránkách handicap.sk uveřejňujeme jen články, videa a fotky, které by měly motivovat lidi s hendikepem. Měly by je informovat o tom, co znamená aktivní přístup a jaké dobré věci můžou vzniknout, když se spolupracuje. A to se zatím návštěvníkům líbí.

Na Slovensku se toho moc neděje

Vybíráte však povětšinou z příspěvků ze zahraničí. Na Slovensku není o čem psát?

I: Ano, převaha zahraničních příběhů není záměr, na Slovensku se zkrátka nic neděje. Když se něco uskuteční a bude co psát, s radostí to uveřejníme. Avšak i když ke článkům přímo přikládám výzvu: „Pojďme něco podobného zrealizovat u nás,“ nikdo se toho nechytí. A přitom aktivismus může veřejnosti otevřít oči a upozornit ji na to, co za problémy řešíme a co nám v běžném životě překáží. A ne se postavit před úřad vlády v počtu tři a mávat nějakými obecnými transparenty.

Vy jste ale ve sdružení go-ok dokázali ledacos. Vedli jste například zajímavou kampaň se známými lidmi, kteří jezdili po Bratislavě na vozíku.

I: Ano, u nás to začalo jakž takž fungovat – ale až posléze, když jsme vyhlásili velkou výzvu, že potřebujeme pomoct. Jenže dosud existujeme jen na dobré slovo, na bázi dobrovolníků. Chybí nám trvalá podpora nadací a státu, která by zajistila nějaké pravidelné aktivity.

M: Na Slovensku jsou dvě profesionální organizace: Paralympijský výbor a Organizace muskulárních distrofiků. Ti mají svou kancelář, své zaměstnance, ekonomy. Ale jsou to zase úzce profilovaná sdružení, i když dělají řadu dobrých akcí.

I: Slovenské poradní orgány zákonodárců se paradoxně skládají z dobrovolníků. Zákonodárce, který je placený za svou práci, si nechává radit zadarmo…

ZDROJ: http://www.go-ok.eu/sk/novinky/cervena-oranzova-zelena-ale-co-vam-to-rekne

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *